Žena, která změnila svět tenisu

“Slyšíte to? Slyšíte jazz? Co ty kostýmy? Tolik barev, tolik pokušení. Šampáňo teče proudem a úsměv, kam se podíváte. Nepřipomíná vám to něco? Už vám to dochází? Vidíte Leonarda v tom jeho černém obleku, jak si jde s vámi přiťuknout? Válka skončila, Gatsby je tu a tohle je Amerika. Skoro byste se chtěli přidat, nasednout do letadla, přijet a taky si s Leem dát skleničku.

  

             Dovolte nám pár otázek. Jste žena? Dobře. A teď si představte, že jste navíc Afroameričanka. Tak to máte smůlu. Kam byste se asi tak dostala? Možná nějaká zapadlá ulička v Brooklynu. Běžný člověk v té době totiž nebydlel v sídlech v Hamptons. To opravdu ne. A víte, kdo i přes to všechno dokázal něco výjimečného?

​

            Althea Gibson. Žena, která změnila podobu ženského tenisu jako žádná tenistka před ní. Nedala se odradit svým původem, míněním druhých lidí ani soudobou představou o ženském tenise a šla si za svým snem: být v tenise nejlepší, zbavit ho ženské změkčilosti a vyhrávat energicky a s dravostí, jako to dělají muži.

Dámský tenis v padesátých letech dvacátého století byl společenskou událostí. Více než sportovní souboj, sloužil spíše jako přehlídka slušivých kostýmků, šarmu a elegance. Ženy hrály spíše jemně a plaše a téměř se nepouštěly do dravých, energických přestřelek. Typickou tenistkou padesátých let byla mladá žena z dobré rodiny, která měla, často po generace, členství v elitním tenisovém klubu. Ženský tenis v polovině minulého století měl svou ustálenou podobu a byl určený pro hráče původem z vyšších společenských vrstev. Každá odchylka od herní etikety byla považována za velký přešlap a hráčka, která nesplňovala dobová kritéria, byla považovaná za nepatřičnou.

​

            Althea Gibson k takovým ženám rozhodně nepatřila. Byla doslova pravým opakem tenistek své doby. Nepocházela z lepších společenských kruhů a nebyla to uhlazená běloška. Byla to „černošská holka z harlemského slamu“, a to určovalo její styl hry a přístup k tenisu vůbec. Nechtěla se pouze předvést v nové sukni a udělat dojem na okolí. Měla své ambice. Každý Althein krok poháněla nutnost dokázat, že má na to býti profesionální sportovkyní. Stylem své hry se blížila mužům. V Altheině podání se tenis podobal spíše souboji na život a na smrt. Každý zápas byl důležitý a v každém bylo třeba vyhrát. Od její cesty za tenisovým snem ji neodradilo ani zesměšňování, když ji přirovnávali k mužatce, ani kousavé poznámky, že je tenis “sport pro slabochy”.

​

            Tento přístup se jí jednoznačně vyplatil a v roce 1950 se stala první Afroameričankou, která kdy byla pozvána na mezinárodní mistrovství USLTA. Ani ne o pět let později vyhrála grandslamový titul. Tehdy poprvé porazila všechny protivníky v nejvyšší kategorii mužského i ženského profesionálního tenisu. Potřásla si rukou s britskou královnou a celý sportovní svět poznal její jméno.