Je mi patnáct, tak už to beru vážně

Čím se zabýváš?

​

Pro nikoho asi nebude překvapením, že dělám sport. A to docela náročný, ač se to nezdá. Dělám atletiku a běhám za chebský klub, který se jmenuje SKP Union Cheb. Když tak počítám, běhám asi pět let. Atletika má několik desítek různých disciplín jako například vrh koulí, běh na 800 m, 100 m, spousty různých tratí, technických disciplín atd.

To už je dlouhá doba a vyhrála si něco?

​

Ano. Nechci se nějak vychloubat, protože to opravdu není můj styl, ale ano, vyhrála jsem už několik závodů. Dokonce jsem se dostala i na mistrovství České republiky, a tam jsem se umístila šestnáctá. Na to, kolik tam bylo účastníků, to byl myslím top výsledek.

Když jsi v tom tak dobrá a vyhráváš, jaké máš vztahy s ostatními?

​

V našem týmu si nijak nezávidíme. Vztahy tam máme mezi sebou skvělé. Mám tam spoustu dobrých přátel. A když se zamyslím nad tím, kdybych ze života vymazala přátele právě z atletiky, tak mi v životě už moc kamarádů nezbude. Takže za své kamarády na atletice jsem neskutečně ráda a život bez nich si neumím představit.

A jak vypadá tvá skupina?

Tak například v našem klubu je víc holek než kluků a vlastně takhle to je ve většině klubů po celé České republice. Přijde mi, že atletika je o něco více brána jako sport pro ženy, ale samozřejmě znám i mnoho mužů, co se atletice věnují a jsou velmi úspěšní. Kluky přece jen více než atletika láká například fotbal nebo hokej. Myslím si, že kluky na atletice neodrazuje přímo ten sport, ale spíš to, že tam je více dívek. A ještě bych dodala, že každý tým každé věkové kategorie má vlastního trenéra a náš je naprosto super. 

​

Vypadá to tedy, že máte skvělý kolektiv. Jak se bavíte na trénincích?

​

Jsme rozdělení podle věku do skupin. Mně je patnáct, takže už patřím do té skupiny, která to bere o něco víc vážně. Už to nemáme jen pro zábavu, ale i pro to, abychom v tom sportu něčeho dosáhli. Zábava už holt musí jít trochu stranou. Náš trénink začíná rozklusáním, kdy běžíme takovým lehkým klusem asi tak o vzdálenosti kilometru až dvou. Když doběháme, tak se jdeme rozcvičit a pak začneme už trénovat naostro. Atletika je v celku náročný sport, i když si hodně lidí myslí, že běhat do kolečka není nic těžkého. Každý, kdo říkal, že je tento sport lehký, a pak si ho sám zkusil, zjistil, že se mýlil.

Jak často máte tréninky, když je to tak náročné?

​

Tréninky máme pětkrát týdně. V pondělí, úterý, středu, pátek, a dokonce i v sobotu. Popravdě bych řekla, že ty sobotní tréninky jsou nejnáročnější, protože jsou brzy ráno a nikomu se v sobotu prostě vstávat nechce. Každou sobotu ráno se musím přemlouvat, abych vůbec vstala. Jeden trénink trvá hodinu a půl až dvě, takže fakt opruz.

A jak vůbec probíhají tréninky, když je taková těžká situace? Cvičíte sami doma?

​

Ne. My vlastně máme pořád tréninky stejné, akorát dodržujeme veškerou hygienu, odstupy a trénujeme více venku. Normálně přes zimu jinak trénujeme v hale nebo v tělocvičně.

​

Kdy v roce máte svojí hlavní sezonu?

​

My máme dvě sezony. Jednu v létě, která začíná v březnu a končí koncem září, to je taková ta naše hlavní sezóna, kdy se nejvíce pořádají závody. Většinou jezdíme po stadionech venku, protože je příjemné teplo. Následuje druhá sezóna v zimě, od prosince až do půlky března. To jezdíme po halách, kde máme postavené různé dráhy. Právě na těchto přípravách se zjistí, kdo z nás je nejlepší, protože do soutěží se vybírají jen ty nejúspěšnější z nás. Jsem zvědavá, jak dopadne sezóna letos.

​

Za celý tým ti určitě přejeme mnoho dalších úspěchů

​

​

Rozhovor s Kateřinou H. z kvarty.