Sám o sobě

 

Kdesi v Mytických krajích západních Čech, nebezpečně blízko Deutschlandu, žiji já. Prostě žijící jedinec, opouštějící své obydlí pouze v případě požáru (žádný ještě neproběhl), nebo když musí pes ven. Lidstvu svoji existenci dokazuji hlasitými dozvuky elektronické hudby linoucí se pustinami v okolí mé domoviny. Svoji budoucnost vidím jasně, jen nevím, co budu dělat. Snad informační technologie. 

​

Pohled spolužáků

​

Mára – bájný Bulhar z podkopce, žijící v opuštěné škole, ze které se přes den od pondělí do pátku celý školní rok ozývají líbezné tóny. Traduje se, že každý, kdo se proti němu obrátí, bude uklován jeho pouštním orlem. Říká se, že přislíbil bolest a zášť všem, kteří uvedli ho do posměchu, když v podzemí Londýna bloudil a jen ozvěna mu byla přítelem. Očití svědci však tvrdí, že jednou za uherský rok se hudba ze školy ozývá i přes noc a s ní snad i hlasy jiných bytostí. Jako by tam snad něco slavili. (Daniel B.) 

​

Pohled učitele

  

Chtěl jsem psát, jak Marek všechno ztratí [tik v oku] a zapomene – jednou dokonce sám sebe v londýnském metru – a pak se rozkošně diví [tik]. Ale už dospěl. Je rád doma, zatáhne si závěsy a má pohodu. (Takže do Libé se nestěhuju, to bych mu tu elektronickou hudbu [tik] omlátil o hlavu.) Když přijde do školy, tak se holt [tik] musí vypovídat a holt [tik, tik] na mých hodinách. Tak se holt [tik, tik, tik] nezblázním. Jsem úplně v klidu [tik] – zvlášť, co jsem mu doporučil pastelky. Maluje si, nezlobí. Jak říkám, dospěl. (jch)